KÁZÁNÍ /Mgr. Miroslav Kubíček, farář CČSH/
Iz 56, 1 . 6 - 7, Ř 11, 25 - 32, Mt 15, 21 - 28, Ž 34, 8 - 9, Ž 130, 7
Máme před sebou jeden z nejzvláštnějších textů evangelia. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že Ježíš, ztělesněná láska a milosrdenství, vystupuje s nebývalou tvrdostí, v podstatě odmítá pomoc ženě v nouzi. Takhle se tom může jevit, jestliže text odtrhneme od souvislostí a nepoložíme si otázku, co vlastně chce celý ten příběh zvěstovat. Mám totiž pocit, že ti, kteří ten příběh psali, záměrně použili tak vyhraněné polohy, aby o to víc vynikl právě smysl, tedy sama zvěst příběhu.
Jde o samostatný příběh, přesto ale navazuje na to, co je v kapitole před ním. A to je dlouhé rozvažování nad tím, co pojímat jako čisté a nečisté. Na jednom místě se například farizeové ptají, proč Ježíšovi učedníci jedí s neomytýma rukama. Ježíš na to odpověděl, že nečisté není to, co do člověka vchází, ale to, co z něho vychází – jeho nedobré myšlenky a tvrdá slova: „Tento lid mne ctí pouze rty, ale jejich srdce je daleko ode mne,“ cituje z Izajášova proroctví.
Tím, jak vzápětí odmítá onu kananejskou ženu, jako by ale na první pohled přitakal právě těm, které před chvílí sám kritizoval. Ovšem text – jak jsem už naznačil – je záměrně postaven tak, aby co nejvíc vyniklo poselství v něm ukryté. Jestliže před okamžikem Ježíš říká, že nečisté, tedy nábožensky nepřijatelné, není např. to, že si jeho učedníci neumyjí ruce, tak následující příběh jde ještě dál a ukazuje, že nečistý není dokonce ani kontakt s cizinci, s pohany, že evangelium, víra v živého Boha, není výlučnou záležitostí izraelského lidu, ale všech lidí a národů. Nikoli ustanovení lidská, nikoli církevní dogmata, ale vůle Boží rozhoduje. Slovy desáté kapitoly knihy Skutků apoštolských – „co Bůh prohlásil za čisté, nepokládejte za nečisté“.
Já bych to poselství, které vyplyne z dnešního textu, označil jako „osvobození slova Božího“, anebo jinak: „Bůh překračuje hranice“. Je to vlastně myšlenka, která je společná všem dnešním biblickým čtením. První, z proroka Izajáše,končilo slovy: „Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.“ Ve druhém čtení Pavel vysvětluje, proč značná část Izraele nepřijala Krista, a říká, že „Bůh všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval“, a že „část Izraele propadla zatvrzení jen do té doby, dokud nevejde plný počet pohanů“. Takže skutečně vidíme, že Bůh překračuje hranice.
Původně ve všech náboženstvích byl bůh spjat s konkrétním místem. Každá země patřila nějakému bohu. Bylo tomu tak i v Izraeli – jeho Bohem byl Hospodin. Náboženská zkušenost, poznávání Boha, se samozřejmě vyvíjelo i v izraelském národě. Nejdříve pro ně byl Hospodin jedním z bohů mezi celou řadou dalších; byl spjat s jejich zemí a jejich národem. Pak to byl Bůh mezi bohy; asi to zní skoro stejně jako to předchozí, rozdíl je ale v tom, že tentokrát je slovo „Bůh“ napsáno s velkým písmenem. Izrael žil stále ještě v domnění, že ty ostatní národy mají své bohy, ale takovou moc, jakou má ten jejich, Hospodin, nemá žádný jiný. Příklad můžeme nalézt např. v těch scénách, kdy se Mojžíš s Áronem snaží vymoci na faraonovi, aby propustil lid ze zajetí a „soutěží“ přitom s faraonovými kouzelníky, za kterými stojí ti jejich bohové; to, že jsou najednou bezmocní, to mimo jiné dosvědčuje, že moc egyptských bohů je menší než moc Boha Mojžíšova – Hospodina.
Anebo velice zajímavý příklad najdeme v 2Kr 5,17, kde jistý Naamán, velitel aramejského vojska, byl prorokem Elíšou vyléčen z malomocenství, tím poznal nesmírnou moc Hospodinovu a požádal potom, aby si směl vzít s sebou domů takové množství prsti z Izraele, kolik uvezou jeho mezci – aby měl neustále v dosahu zemi, nad kterou panuje Bůh-Hospodin.
Až značně později, přibližně v období babylonského zajetí, dochází Izrael k poznání, že není jiného Boha než Hospodina, všichni ostatní jsou pouze představy a konstrukce lidské, tedy v podstatě modly. Hospodin je jediný Bůh nade vším stvořením.
Ovšem ani pak, když došel tohoto poznání, se Izrael nesnažil ty ostatní národy „převracet na pravou víru“. Judaismus nikdy nebyl misijním náboženstvím (dokonce až dodnes, přijde-li k rabínovi někdo s prosbou, že chce konvertovat k judaismu, má rabín povinnost odrazovat ho od toho). Takže zde od dávných dob vlastně probíhal docela opačný pohyb, než jsme zvyklí my z křesťanství: nebyl vynášen Hospodin do světa, spíše naopak – svět měl přijít k Hospodinu. Pohyb neměl být odstředivý, ale dostředivý. Tak např. prorok Jeremjáš píše: „Hospodine, má sílo a má záštito, mé útočiště v den soužení, k tobě přijdou pronárody ze všech dálav země a řeknou: ´Jistě naši otcové v dědictví obdrželi klam, přelud, který k užitku jim nebyl.´ Může si člověk udělat bohy? Žádní bohové to nejsou. Proto hle, já jim dám poznat, tentokrát jim dám poznat svou moc a bohatýrskou sílu, poznají, že moje jméno je Hospodin.“ (Jr 16,19-21) Pronárody samy mají poznat, že Hospodin je skutečně jediným Bohem a přijít k němu i pro ně znamená život. Svět se o tom měl přesvědčit, poznat to a sám pak přijít do země zaslíbené – k Hospodinu. Izrael svou víru nikdy nešířil ohněm a mečem, vždycky ji spíše bránil než prosazoval (snad s výjimkou osídlování země při návratu z egyptského zajetí, ale zde šlo o věc poněkud odlišnou, nemělo to nic společného s misií).
Ježíšův výrok adresovaný kenaanské ženě jako by byl přesně v tomtéž duchu: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím lidu izraelského.“ To nejsou tvrdá slova necitelného člověka, ale vyjádření tradičního stanoviska. Něco podobného ostatně Ježíš nevyslovuje poprvé. V 10. kap. Mt., když posílá své učedníky mezi lidi, říká: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte, jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Anebo při rozhovoru se samařskou ženou (J 4,22) říká: „Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.“ Izrael poznal jediného živého a pravého Boha, ale nikomu ho nevnucuje, vůbec už ne násilím. Pouze na okolním světě, na „pronárodech“, aby poznaly svůj dosavadní omyl a samy přišly. Izraelští vůdcové, soudcové a proroci, ba i sám Mesiáš – ti všichni jsou posláni, aby přivedli zpět Izrael, aby obnovili Izraeli ztracenou slávu. Tak nějak vlastně znějí i citovaná Ježíšova slova.
Teď bychom pravděpodobně čekali, že Ježíš sám tuto hranici překročí. Ale překvapivě to nedělá on, ale ta kananejská, tedy pohanská žena: „Přece i psi se živí z drobtů, které spadnou se stolu jejich pánů,“ říká; - „přece i my, ´psi pohanští´jsme dětmi Božími a náš život závisí na Bohu“ – takto si ta její slova můžeme převést. Ježíšova síla sahá za hranice Izraele, ovlivňuje všechny, dotýká se všech. Mesiáš je zde pro všechny národy bez rozdílu.
Proč je takhle napsáno? Proč to nejdůležitější nepronáší Ježíš, ale nějaká anonymní pohanská žena? Jednak je zde zahrnuto už to, co jsme zmínili na začátku, že Bůh nic neoznačil za nečisté jednou provždy, vůbec už ne člověka, tudíž nikdo nemá právo odstrkovat druhého jen proto, že není „náš“; platí to ale i z druhé strany – žádný člověk se nemusí cítit vyloučen z podobných důvodů.
Je zde ale ještě další důležitá věc: Hranice, „obzor víry“, rozšiřuje právě tato žena – já se domnívám, že proto, aby bylo jasné, že jsme to my, kdo máme za Ježíšem jít a nebát se jakýchkoli rozdílů společenských, národnostních, stavovských a podobných. Jsme to my, kdo máme v Ježíši rozpoznat Mesiáše a jít za ním a za nic na světě se nenechat odbýt.
Křesťanství bylo od počátků samozřejmě náboženstvím misijním, je to v jeho povaze, toto poslání mu dal sám Ježíš. Křesťanská církev se snažila za všech okolností působit odstředivou silou. Jenže tato odstředivá misie často trpěla tím, že se změnila v expanzi a často v pouhou agitaci; církev pak nebyla schopna zodpovědět zásadní životní otázky, nebyla ani schopna dát opravdovou naději. Ježíšův důraz na „ztracené ovce z lidu izraelského“ lze pak nadčasově chápat především jako soustředění se na obnovu vlastního společenství, což je nesmírně aktuální dodnes.
Ta žena tehdy byla přijata, její prosba vyslyšena a dcera uzdravena. Měla víru v Ježíše a jeho moc a tato víra dokázala překonat všechny předsudky a hranice. Víra skutečně „hory přenáší“.Křesťanská církev se ve své historii dopustila mnoha chyb, když převracela lidi i celé národy na své náboženství a nedokázala jim v první řadě vydat svědectví o opravdové víře. Dnes naštěstí už neevangelizujeme ohněm a mečem, ale tu a tam se to děje jakýmsi podivným hokynářským a estrádním způsobem. My samozřejmě máme jít mezi lidi a ukazovat jim ke Kristu, ale není dobré všechno omezit pouze na ten zmíněný odstředivý pohyb; ten totiž nemá smyslu bez toho pohybu dostředivého. Naše misie by měla nést takové svědectví, aby lidé sami chtěli jít za Kristem, protože poznají, že u něj je život, že on představuje tu tolik potřebnou rovnováhu v dnešním rozkolísaném světě.
Ovšem k tomu, aby k takovéto misii skutečně došlo, musí být nejprve shromážděny „ztracené ovce lidu izraelského“. Abychom my měli co předávat, musíme to nejdříve sami mít. Je zapotřebí, abychom my sami získali rovnováhu ve svých společenstvích a víru ve svém vlastním životě. Pak budeme mít naději, že dokážeme oslovit, aniž bychom se nemístně a křečovitě vnucovali.
____________________________________________________________________________________________________________________________
Iz 55, 1 - 5, Ř 9, 1 - 5, Mt 14, 13 - 21, Ex 32, 11 - 14, Ž 46, 2 - 3
Ústředním tématem dnešního zamyšlení je zázračné nasycení velikého zástupu. Na rozdíl od některých jiných zázraků byl k tomu tentokrát Ježíš doveden okolnostmi, které nastaly bez jeho předchozího úmyslu. Původně vůbec nezamýšlel ani kázat, ani učit nebo uzdravovat, nechtěl dělat vlastně nic – jen být sám. „Odplul na pusté místo, aby byl sám,“ čteme.
I Ježíš měl samozřejmě okamžiky, kdy chtěl být jenom sám, se svými myšlenkami, respektive s Bohem. Toto byla přesně taková chvíle. Text očividně navazuje na předchozí, neboť začínal takto: „Když to Ježíš uslyšel, odplul…“ a tak dále. Chtěl být sám, protože se právě dověděl o tom, že Herodes nechal popravit Jana Křtitele a tato zpráva ho určitě velice zasáhla.
To, co Jan Křtitel učil, se sice v mnohém lišilo od toho, s čím přišel Ježíš, leccos si ale zase bylo blízké: především vážnost a naléhavost celé zvěsti, výzva k pokání, k obnově života apod. Jan je vnímán jako určitý Ježíšův předchůdce; je jisté, že Ježíš si ho velice vážil – nejenom že z jeho rukou přijal křest, ale v evangeliu je zaznamenán Ježíšův výrok, že „mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel“. (Mt 11,11) Dokonce pak označuje Jana za očekávaného Eliáše – tedy toho, který přichází zvěstovat poslední čas.
Teď je Jan mrtev a Ježíš, zasažen touto zprávou, odchází na pusté místo, aby byl sám.
Jako by se zde v určité obměně opakovala situace ze začátku jeho činnosti. Tehdy, když byl Janem Křtitelem pokřtěn, také odešel do pustiny, na poušť (v řeckém znění je pokaždé užito totéž slovo – eremos – poušť, pustina…). Já vnímám tento příběh jako určité svědectví o tom, že i on, Syn Boží, potřeboval určitý čas, ve kterém hledal svoji identitu. Podobně tomu mohlo být i teď, kdy odchází do pustiny poté, co se dověděl o smrti Jana Křtitele. Určitá etapa zvěstování o Božím království, tak, jak je hlásal Jan Křtitel, skončila, byla násilím přervána, je třeba ptát se, hledat, co dál; jak vidno, mocní a mocnosti tohoto světa se hned tak s touto novou zvěstí nesmíří, s tím je třeba počítat, tomu je třeba čelit. Taková je situace, ve které Ježíš odchází do samoty, na pusté místo.
Zástupy lidí ho ale nenechají v klidu přemýšlet, rozjímat a modlit se. Jdou za ním. Ježíši, když je uviděl, mu jich bylo líto – bylo jich mnoho a šli za ním právě v nadějném očekávání, že jim dá východisko z života, který nesliboval nic moc, byl vydán na milost a nemilost mocným, jejich zvůli a násilí a jevil se tedy v podstatě jako beznadějný. Bylo mu těchto lidí líto, začal hned jak jsme četli, uzdravovat – začal jim pomáhat.
Když se pak na něj obracejí učedníci, s prosbou, aby ty lidi propustil, aby si mohli někam odejít nakoupit jídlo, je zde opět zdůrazněna ta pustina: „Toto místo je pusté…“ – tady nic není, tady je to beznadějné, zde to není k životu, chtějí-li si ti lidé život zachovat, musí jít jinam.
Ale Ježíš v tom okamžiku říká něco zcela jiného: ne, nikam nechoďte, nikam ty lidi neposílejte, tady a teď budou nasyceni, vždyť my jim přece máme co dát a můžeme jim to dát právě tady!
Právě uprostřed té pustiny a beznaděje přichází Ježíš, aby nasytil.
V každém biblickém poselství, nota bene v popisovaném zázraku, hledejme něco víc než jen prvoplánový popis té události. Právě to, co je skryto pod povrchem, bývá zásadní, tak je tomu určitě i zde. Nejde jenom o nasycení tělesné. Člověk totiž nehladoví, nestrádá pouze tělesně, ale i jinak: citově, duševně, duchovně – a to může být stejně zlé a nebezpečné jako nemít co jíst. A já jsem přesvědčen, že ty zástupy přicházely za Ježíšem především kvůli tomu, aby je zbavil tohoto duchovního hladu, protože cítily, že potřebují změnit svůj život.
Ta pustina, tento zdánlivý detail mi tam zní skutečně velmi silně symbolicky: kde je jen vyprahlost a beznaděj, tam přichází Ježíš, aby „zúrodnil“ resp. nasytil.
Před lety, když jsem přemýšlel o těch evangelijních příbězích, ve kterých je líčeno nasycení velkých zástupů, směřoval jsem spíše k tzv. liberálním výkladům – to znamená, že jsem si to vykládal tak, že jistě s sebou měli mnozí z těch lidí něco k jídlu a tak se teď rozdělili s těmi, kteří neměli nic, tudíž se najedli všichni.
Jenomže teď si říkám, že kdybychom si to vykládali pouze takto, tak by v tom byl Ježíš prakticky zbytečný, maximálně by zde mohl figurovat jen jako mravní příklad – ukázal by lidem, že se mají rozdělit. I to by samozřejmě bylo dobré, jenomže v evangeliu jde o mnohem víc. Skrze to mýtické líčení zázračného rozmnožení chlebů a ryb je Ježíš představen jako ten, který z mála udělá mnoho. Tam, kde je jen pustina, beznaděj, vyprahlost – tam přichází Ježíš, aby to naplnil. Aby nasytil v každém smyslu. Nejenom tělesném, ale především duchovním. Duchovní strádání je stejně zlé jako to tělesné. Na rozdíl od tělesného totiž zanechává daleko těžší následky, které dokáží zasáhnout i celé další generace (vidíme to ostatně velmi dobře i v našem národě).
V prvním čtení, z Izajáše, jsme slyšeli právě o takovém duchovním nasycení. Bylo to Boží volání, Boží výzvu: „Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! … Proč utrácíte peníze za to, co nenasytí?“
Ve světě, který strádá duchovně, je zažité přesvědčení, že vše lze koupit za peníze, jen to, co lze penězi zaplatit, má cenu a pak také logicky stojí na nejvyšších místech uznání ti, kteří mají peníze.
Logika biblického poselství je docela jiná:
Tam, kde se vše měří pouze penězi, tam zůstává stále jen vyprahlá pustina. Ale kde je nezištně rozmnožováno dobro a pozorná a obětavá láska, tam jako by doslova prýštila živá voda, tam má život smysl. Tohle patří k základu Ježíšova poselství. Přichází do našich pustin, do naší niterné vyprahlosti a dokáže i tam, kde toho dobrého zbylo jen málo, udělat opravdu mnoho, dokáže to dobré a k životu nezbytné rozmnožit. Dokáže takto nasytit skutečně celé tisícové zástupy a ještě stále dost zbývá. Je to opravdový zázrak, daleko větší, než kdyby zůstalo jenom u toho vnějšího, co příběh na první pohled popisuje. A M E N
______________________________________________________________________________________________________________________________
1Kr 3, 5 - 12, Ř 8, 26 - 39, Mt 13, 31 - 33 . 44 - 52, Ž 30, 1 - 2, Ž 103, 2
Jedno z nejčastějších a nejvýznamnějších témat, která se vyskytují v NZ je království Boží (království nebeské). Nejčastější otázky, na které v této souvislosti narazíme: „Co mám dělat, abych měl podíl na království nebeském? Co mám dělat, aby se to týkalo i mne, abych se i já mohl těšit na to, že v tom Božím království jednou budu?“
Ježíšovy odpovědi ale neposkytují návod – spíše toho dotyčného tazatele určitým způsobem orientují – a to se vždycky týká vztahů: JAKÝ JE TVŮJ VZTAH K BOHU A K BLIŽNÍMU – na tom závisí tvůj podíl na nebeském království.
Já se teď ale nechci zabývat tím, jaké jsou podmínky pro účast na Božím království, spíše bych se rád podíval na to, zda má ten, kdo se po Božím království ptá, vůbec jasno, oč jde. Otázka tedy bude znít: CO TO JE, když se řekne KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ.
Totiž – jen velmi obtížně se dá srozumitelně a objektivně, tedy pro všechny srozumitelně vysvětlit, co to království Boží vlastně je. Dokázali bychom to vyložit člověku stojícímu mimo křesťanskou církev, mimo víru a mimo jakoukoli náboženskou zkušenost? Dokázali bychom to vysvětlit my, když vlastně ani evangelia nedávají jasnou odpověď a hovoří pouze v obrazech a podobenstvích?
Podívejme se například na to, co jsme četli dnes – vybrali jsme z Matoušova evangelia celou řadu výroků o nebeském království; ačkoli jsou různorodá, všechna mají jedno společné: slůvko „jako“, event. „jako když“.
„Království nebeské je jako…“ – to je vlastně všechno, co i sám Ježíš dokázal o této věci říct. Ale není to proto, že by šlo o cosi neurčitého, o nějakou mlhavou fikci nezřetelných tvarů, je tomu tak proto, protože zde se setkáváme se skutečností, která naprosto přesahuje veškeré možné naše zkušenosti, přesahuje i naše obvyklé chápání a chceme-li si to nějak přiblížit, objasnit, pak nelze skutečně dělat nic jiného, než připodobnit si to k něčemu známému, s čím už zkušenost máme.
Všimněme si, že všechna ta různorodá podobenství mají jedno společné – a sice skrytost a tím pádem tajemství: zaseté hořčičné zrno, ukryté před lidskými zraky – roste, aniž bychom to bezprostředně vnímali; poklad náhodně nalezený v poli; vzácná perla, nečekaně objevená; síť vytažená z moře, ze které rybáři teprve třídí, co tam všechno je; a tak podobně…
Království nebeské je skutečnost, o které doposud skutečně nelze hovořit jinak než v náznacích, podobenstvích a obrazech. V jednom už ale teď máme velikou jistotu: jde o něco vzácného a drahého, jde o nesmírné bohatství, které stojí za námahu, odříkání a oběti.
Ještě další věc je zajímavá: ten člověk, který onu vzácnost obdrží, o to v podstatě nijak zvlášť neusiluje, neřekne si „tak, teď jdu hledat poklad!“ – dostává se mu toho jakoby náhodou, dokonce se zdá, že do té chvíle snad ani neměl potuchy, že něco takového existuje. Najde poklad v poli, objeví drahocennou perlu a tak podobně. Jediný jeho podíl spočívá v tom, že vykonává svou obvyklou každodenní práci: zasévá zrní, oře pole, anebo loví ryby. Obyčejný člověk při obyčejné práci…
Ovšem tím je řečeno právě to nejpodstatnější:
Království nebeské je dar, který k člověku přichází, člověk ho dostává, aniž by o to cíleně usiloval. Není v tom ani troška zištnosti, není to ani odměna za zásluhy. Jediná cesta je, když se člověk soustředí na něco zdánlivě úplně jiného: na každodenní poctivý život, na drobnou každodenní práci.
Všimněme si kontrastu, jaký je mezi touto zvěstí a našimi obvyklými, řekl bych „světskými“ zkušenostmi:
To, na co je soustředěn život současného člověka a na co také i já často v kázáních ukazuji, je výkon a úspěch. Lidé jsou vedeni k tomu, aby se zaměřovali na nějaké mimořádné a veliké cíle, častokrát bez ohledu na prostředky, jakými budou dosaženy. Oslavován a ctěn je ten, kdo je úspěšný. A ten, kdo je úspěšný, musí být úspěšný hlasitě a viditelně. Jsme v éře médií, úspěšný může být pouze ten, kdo se dokáže mediálně zviditelnit. Vůbec se sem pak ale nehodí například skromnost anebo dokonce pokora – to jsou pojmy neznámé, anebo spíše směšné.
Jenomže právě na takových pojmech, jako je pokora a skromnost, stojí biblická zvěst, zkušenost víry a v posledku i poselství o nebeském království: „Blaze pokorným, neboť jejich je království nebeské… Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví… Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha…“ – tak je to psáno v Kázání na hoře. Do království nebeského dojdou ti skromní, tiší a pokorní, ti, kteří nemají ostré lokty a nederou se do prvních řad. Boží království není provázeno žádnou reklamní kampaní, nemá své manažery, nikdo za ně nelobuje, neděje se nic bombastického, všechno je provázeno skromností, a to samé je také požadováno.
Ale stále jsme se nepokusili odpovědět na otázku, co to vlastně je. Jak bychom asi odpověděli člověku, který se na království nebeské zeptá?
Mohli bychom rozlišit dvě roviny tohoto pojmu:
Na jedné straně bible, resp. NZ hovoří o Božím či nebeském království jako o něčem, co bude naplněno až jednou, v budoucnu; je to spojováno s druhým příchodem Krista, hovoří se tedy o nebeském království jako o veličině tzv. eschatologické.
Na druhé straně ale Ježíš mluví o Božím království jako o něčem, co už je „mezi námi“.
Takže bychom mohli říci, že nebeské království je jednak určitým stavem, polohou lidského nitra, ducha, vědomí. Ten, kdo prožil setkání s Bohem v Kristu, kdo má za sebou osobní zkušenost víry, kdo prožil tu velikou proměnu – ten už je účastníkem Božího království, už teď na něm má podíl.
Ale zároveň takový člověk ví, že naplno v Božím království ještě nežije, ani žít nemůže. Žijeme v tomto světě a ten má hodně daleko od Božího království. To je ve své plnosti zaslíbeno až „jednou“; my nevíme, kdy to bude, to je věcí Boží. My ani nejsme schopni říci jaké to bude, jak to „tam“ bude vypadat; i o tom můžeme hovořit zase jen v obrazech a podobenstvích, maximálně tak, jak o tom píše Zjevení Janovo: jako o říši trvalého míru, klidu, lásky a společenství s Bohem. Víc nic zatím říci nedokážeme a nemůžeme.
Jediné, co můžeme předat, je vlastní zkušenost víry, zkušenost setkání s Kristem. Jenomže i to je dost těžko předatelné, i o tom lze hovořit jen v přirovnáních, bez vlastní zkušenosti to není možné opravdově poznat.
Profesor Zdeněk Trtík ve svém stěžejním díle „Vztah já-Ty a křesťanství“ napsal, že „theologie, která nevychází z bezprostřední náboženské zkušenosti, neobsahuje náboženského poznání vůbec“ a že „bezprostřední náboženskou zkušenost nelze nahradit ani tradicí, ani Písmem, až v ní se víra stává osobní vírou, až v ní mohu mluvit o Bohu coby o svém Bohu…“
Taková zkušenost se ovšem nedá přivolat, ani naplánovat, za tu můžeme než prosit. I zde platí, že Duch vane kam chce. Zkušenost víry, to je něco, co se nám, resp. v nás „přihodí“. Nelze si to naplánovat, na nás je, abychom tomu dali prostor, abychom byli ochotni to přijmout. A uvědomme si, že touto cestou vlastně přijímáme i to království nebeské, neboť právě ono takto přichází mezi nás.
Vždycky když se modlíme modlitbu Páně, tak mj. vyslovujeme prosbu „přijď království tvé…“ – prosíme o to, aby nám Bůh otevřel to nesmírné tajemství, které zatím jen po částech nalézáme a odkrýváme jako nesmírně vzácný poklad. Prosíme ale také o to, aby v nás nechal klíčit ty částečky nebeského království, které už jsou zde a jsou tolik potřebné: pokoru, skromnost, lásku, víru, ale také opravdovou moudrost a všechno tomu podobné. Když skrze nás budou tyto dary odkrývány a zviditelňovány, pak snad bude alespoň částečně rozpoznatelné, co to Boží království vlastně je, v čem spočívá, co je jeho smyslem, a že opravdu stojí za to o ně usilovat a za ně prosit.
Kéž s Boží pomocí dokážeme už teď mít na tomto bohatství podíl.
A M E N