Novoroční kázání 2012
Ex 3, 13 - 14, Žd 1, 1 - 4, L 2, 21 - 32, Ž 8, 2, Ž 115, 1 - 3 . 11 - 12a
Slovo, na které jsme narazili ve všech třech čteních zní: JMÉNO. Tím je dáno téma dnešního kázání. První leden byl už od raných časů křesťanské církve totiž spojován se dvěma událostmi: s Ježíšovou obřízkou a s udělením jeho jména. Tak tomu bylo už odpradávna v židovském zvyku: osm dní po narození byl chlapec obřezán a bylo mu dáno jméno. Nás dnes samozřejmě zajímá nejvíc to jméno. „Dali mu jméno Ježíš…“
Podle našeho církevního kalendáře má prvního ledna svátek „jméno Ježíš“; zvláštní formulace – není to svátek Ježíšův, tak jako ostatní svátky v jednotlivých dnech roku, ale je to svátek jména Ježíš. Tento malý rozdíl je ve skutečnosti velmi důležitý: především proto, abychom si tak uvědomili, že do nového roku vstupujeme SE JMÉNEM JEŽÍŠ; tento den, tento svátek je pro nás znamením, že od prvních vteřin roku až do jeho úplného konce nás bude provázet právě tohle jméno. To má nesmírný význam.
Co všechno to pro nás znamená? Pojďme se na to chvilku podívat:
Musíme se vrátit hodně daleko, až ke druhé knize Mojžíšově, a začít tím, jak se představil Hospodin Mojžíšovi:
„JSEM, KTERÝ JSEM“ – poněkud zvláštní odpověď na Mojžíšův dotaz, koho má Izraelcům představit.
Ale ona již sama Mojžíšova otázka byla podivná a vlastně naivní či přímo nesmyslná. Může totiž ten, který je „vše“ v tom smyslu, že je větší než veškerá jeho díla, veškeré stvoření dohromady, být označen jménem? Katolický theolog Hans Urs von Balthasar říká, že On (tedy Bůh) je Všejmenný, z čehož vyplývá, že jej žádné jméno nemůže vyjádřit. Bůh není jedním z bohů, aby bylo zapotřebí jej pojmenovat a tak rozpoznat mezi jinými. Vlastně i samo slovo „Bůh“ je jen jakousi naší pomůckou, abychom vůbec byli schopni vyjádřit, o kom že to vlastně hovoříme.
„JSEM, KTERÝ JSEM!“ – tímto zvláštním „jménem“ je vyjádřena jeho absolutní svoboda. Dále je tímto „jménem“ řečeno, že On je neustálé trvalé sdělování, neustálá přítomnost (uvědomme si, že díky zvláštnostem hebrejské gramatiky můžeme tato slova přeložit také „BUDU, KTERÝ BUDU“). Bůh, se kterým se setkal Mojžíš, je Bohem, který neustále přichází, neustále je se svým lidem. Není vzdáleným, ustrnulým a nečinným, nehybně lhostejným božstvem, není netečným a chladným „absolutnem“, ale osobním Bohem, který přichází k nám, dává nám najevo, že mu záleží na nás, na našem životě, na naší záchraně a spáse.
To všechno lze shrnout do toho zvláštního „jména“, kterým se představil a promluvil k Mojžíšovi, v tomto smyslu také promlouval i dále a promlouvá dodnes.
„Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků, v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu…“ četli jsme z listu Židům.
Už vícekrát, když jsme hovořili o Bibli obecně, jsem podotýkal, že Bible ve skutečnosti není knihou o Bohu, ale o člověku. V Bibli se totiž vůbec nedočteme nic mýtického, jak to nalezneme v knihách jiných náboženství. Bible je oproti nim možná až příliš realistická – vypráví totiž zásadně opravdu především o člověku; ovšem o člověku před Bohem, o člověku – příjemci Božího zjevení, o člověku, který je nějakým způsobem svědkem Božího promlouvání. Proto také hovoříme o Bibli jako o Písmu svatém, anebo o Božím slovu. Je skutečně Božím slovem, aniž bychom trvali na tom, že je slovo od slova nadiktována Božím Duchem. Je Božím slovem proto, že je plná zmíněných svědectví o tom, jak Bůh k člověku promlouvá, jak na to člověk reaguje, co s tím dělá, zda poslouchá, anebo neposlouchá, a co potom Bůh dělá dál, jaké další kroky zvolí a učiní. Přes smlouvu na Sínaji, Zákon Mojžíšův, přes proroky – až po ten poslední čas, kdy promluvil ve svém Synu. Toto je skutečně poslední čas, neboť víc už udělat nelze. Syn – to je – jak je psáno – pravý odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty.
První křesťanští myslitelé a dávní církevní otcové byli, žel, už natolik ve vleku řecké helénistické filosofie, že ji zatáhli i do spekulací o té zmíněné „Boží podstatě“, začali spekulovat o poměru lidské a Boží substance v Kristu a o podobných zbytečnostech, čímž se ale naprosto vzdálili tomu, oč především v evangeliu jde. Boží podstata – to je především naprostá plnost obětavé a nezištné lásky, takové, která vnímá svou odpovědnost za každého nepatrného tvora a pro jeho záchranu je ochotna přinést třebas i tu největší oběť. Odlesk Boží slávy nespočívá v žádných nadpřirozených úkazech, v mimořádných jevech a nevšedních prožitcích, ale v naprosté odevzdanosti a poslušnosti vůli nebeského Otce. A co z toho všeho pak vyplývá především – tento odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty je přítomen již v samotném jménu – JEŽÍŠ, respektive především ve jménu Ježíš.
„Dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala.“
Před chvílí citovaný list Židům říká, že tímto jménem, které mu bylo dáno, převyšuje i anděly. A v listu Filipským čteme, že je to „jméno nad každé jméno“. (Fp 2,9) Všechny tyto texty mají jedno společné: upozornění, že toto jméno mu nevymysleli jeho rodiče, Josef s Marií, ale bylo mu dáno (Lukášovo evangelium říká, že mu bylo dáno dříve, než jej matka počala) – vlastně se zde setkáváme již s myšlenkou tak zvané pre-existence Kristovy. Ježíš se narodil úplně stejně jako kterýkoli jiný člověk – ale celý plán s ním, jeho poslání a úkol v tomto světě – to bylo „od počátku u Boha“, jak je napsáno v prologu Janova evangelia.
JMÉNO JEŽÍŠ – tím je řečeno vše podstatné; JEŽÍŠ – J´HOŠUA = „HOSPODINOVA SPÁSA“; Ježíš z Nazareta, narozený v judském Betlémě je ten, který z rozhodnutí Božího otevírá všem lidem cestu ke spáse, k životu, k záchraně; on je tím, který nám ukazuje, co to znamená být opravdovým člověkem – stvořeným k obrazu Božímu, on nám staví před oči opravdový a smyslem naplněný život.
S tímto jménem – poselstvím Boží spásy – vstupujeme do nového roku.
Když přinesli novorozeného Ježíše do chrámu, zvolal starý Simeon radostně: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane…, neboť mé oči viděly tvé spasení…“
Zvláštní okamžik…
Simeon totiž, podle toho, co je v evangeliu psáno, měl předpověděno, že „neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše“. Teď ho uviděl a poznal – to ale znamená, že je u konce svého života, může zemřít. Jenomže on, místo aby se vyděsil – jásá a raduje se, podivín.
Lidský život má totiž smysl jen tehdy, jestliže neústí do nicoty, ale do spásy. Člověk, který tohle pozná, už nemusí úzkostlivě lpět na tom, co má zde na zemi pevně v rukou, ale je schopen to odevzdat; ví, že daleko důležitější je dát svému životu další rozměr – věčnost. A to teď uviděl Simeon. Proto ta jeho radost, byť tváří v tvář tělesné smrti. Odcházel smířen, s vědomím naplněného a završeného života.
Takovéto poselství je přesně tím, co všichni potřebujeme na prahu nového roku. Nevíme a nemůžeme vědět, co nám tento rok přinese. Ale to není důvod k nejistotě a obavám. Věci řešme tehdy, až přijdou, je zbytečné a hloupé propadat už napřed panice.
A hlavně si nezapomeňme po všechny příští dny připomínat to, s čím jsme do nového roku vstoupili – je to JMÉNO JEŽÍŠ – SPÁSA HOSPODINOVA. Na nic, co nás čeká, nejsme a nebudeme sami. I naše oči už uviděly jeho spasení.
A M E N