Adventní kázání 2011
27. 11. 2011
Jr 33, 14 - 16, 1Te 3, 9 - 13, L 21, 29 - 36, Ž 25, 8 - 10, Jr 11, 3 - 5
Advent zahajujeme Ježíšovým ujištěním, že království Boží je blízko. Oddíl, ze kterého tato věta je, má Lukášovo evangelium umístěný do zcela jiných souvislostí – do bezprostřední blízkosti Velikonoc. „Buďte bdělí“ – výzva, se kterou jsme se pravděpodobně v minulých týdnech, v závěru církevního roku, už setkali. „Věřte, neboť království Boží je blízko.“ „Buďte bdělí a proste v každý čas…“ takovéto výzvy, podobné té dnešní, nalezneme v evangeliu častěji a vždy jsou vzneseny v čase příprav a očekávání.
My jsme dnes na samém začátku známého a každoročně se opakujícího přípravného času – adventu. Co to je advent, jak mu máme rozumět, o tom určitě byla řeč už vícekrát a jistě se k tomu budeme znovu vracet. Já jsem si, když jsem se pustil do přípravy tohoto kázání, položil ale jinou, trochu podivnou otázku: co jsou to vlastně Vánoce? Ale nejenom Vánoce, i další významné křesťanské svátky, například i ty už vzpomenuté Velikonoce. Rok co rok je slavíme, tak jak jdou v církevním roce jeden za druhým; rok co rok se na ně připravujeme v těch předchozích obdobích, v adventu před Vánocemi a v půstu před Velikonocemi. Ale co pro nás jsou a mají být všechny tyto významné křesťanské svátky?
Opakují se každým rokem znovu, takže se nabízí srovnání s cykly, s kruhovými pohyby a věčnými návraty, které známe z jiných náboženství. To znamená obnovování téhož. Jsou některá společenství v křesťanské církvi, která právě z tohoto důvodu jak jednotlivá období církevního roku, tak i svátky odmítají – příliš jim to připomíná odvrat od základů křesťanství a příklon k pohanství. To je ale nedorozumění a nepochopení, s křesťanskými svátky je to jinak, pravidelný rytmus církevního roku je o něčem úplně jiném. Nejde o opakování téhož ve smyslu obnovování, jak je tomu v pohanských kultech. Nejde přece „obnovovat“ Vánoce či Velikonoce; to byly události jedinečné a neopakovatelné. V křesťanské církvi a v křesťanské víře jde o svátečné, anebo řekl bych „svátkové“ ztvárnění Božího jednání v našich dějinách. Jde o zpřítomnění události, kterou Bůh jednou provždy učinil. Tím, že tyto svátky slavíme, resp. světíme, dáváme najevo, že si uvědomuje neustálou platnost a přítomnost tohoto Božího dění. Ostatně i samo slovo „svátek“ o tom vypovídá. Dobře víme, že v biblické víře slovo „svatý“ znamená oddělený, vyňatý z běžného užívání. Dny sváteční jsou tedy odděleny od všedních, neboť mají připomínat určité jedinečné události, jimiž Bůh zasáhl a zasahuje do našeho života. Konkrétně v tomto období – tím, že slavíme Vánoce a tím, že se na ně pečlivě připravujeme v adventu, vzdáváme chválu Bohu za jeho spásný dějinný čin, za to, že nám seslal Spasitele, že sám ve svém Synu sestoupil k nám.
Advent - příchod – je tím obdobím, ve kterém se více než kdy jindy v roce soustředíme na to, abychom správně pochopili a s díkůvzdáním oslavili blízkost té události. Abychom ji nenechali kdesi v dávné minulosti, ani neodsunuli do neurčité budoucnosti, ale zahrnuli ji do „žhavé“ přítomnosti. Příchod Boží, zjevení v Božím Synu Ježíši Kristu tak ukazujeme jako přítomnou, aktuální a zavazující událost. To, že k tomu máme vymezený čas čtyř nedělí před Vánocemi, to vůbec neznamená, že bychom tuto událost jindy nebrali na vědomí. Zvláštní etapy církevního roku se všemi jejich důrazy jsou zde proto, abychom se postupně i my mohli zaměřit více na jedno, pak zase na druhé, nic nepominuli, všemu věnovali náležitou pozornost.
Řekneme-li pak spolu se slovy Ježíšova podobenství, že „království Boží je blízko,“, resp. že „přítomnost Boží je blízko“, pak nečekejme ani jakési symbolické znovuobnovování, ani mystické opakování, ale jde nám o to, abychom pochopili, že ve vánoční události se Bůh v největší možné míře přiblížil k nám. Rozpoznání této skutečnosti – k tomu nás advent vede a v tom je jeho smysl.
Ježíš, aby bylo snadnější vše pochopit, opět užívá podobenství, připodobnění k něčemu známému. „Podobenství“ se řecky řekne „parabolé“ (lze přeložit také jako „předobraz“) a opravdu to lze k parabole přirovnat: křivka se zdánlivě vzdaluje, aby se pak vrátila zase na tutéž základnu, ale nikoli na stejné místo, nýbrž s určitým posunem. Tak funguje i každé výstižné podobenství – posune uvažování o kousek dál. Přirovnáním (parabolou) k ovocným stromům, na nichž spolehlivě rozpoznáme čas sklizně, zde znázorňuje znamení blízkosti Boží. Ježíš to staví jasně vedle sebe: když vidíte, jak se stromy zelenají, víte, že léto je blízko; stejně tak vězte, že všechno nasvědčuje tomu, že i království Boží je blízko, buďte bdělí a připravení. „Vězte“ – poznávejte, chápejte, že je to opravdu tak. Nepochybujte o blízkosti Boží, o Božím příchodu. Je to stejně jasné a nepochybné, jako souvisejí ty zelené stromy s příchodem léta. Ježíš klade důraz na jistotu.
Hovoříme stále o Božím příchodu. Znamená to snad, že teď, doposud, zde Bůh není, anebo nebyl? Všechna tato slova, byť jsou takto formulována, nejsou namířena k Bohu, ale k nám. Abychom my pochopili, připravili se, přijali tu Boží přítomnost u nás, okolo nás, mezi námi, ba i v nás. Je to apel vyzývající nás k tomu, abychom opustili svou strnulost, ustrnulost všeho druhu a postoupili více do života, k „živosti“. K oživení především duchovnímu.
Advent je pro nás mimo jiné také ujištěním, že věc Boží má budoucnost. Jako by nás volal: „Opusťte strnulost, strnulou statičnost, nehybnost, nahraďte ji živou, životní, živoucí dynamikou. Neusínejte v zaběhnutých kolejích, ve svých zvycích, tradicích, stereotypu, ale dejte životu tu správnou sílu, aktivitu, bdělost.“ Asi s takovouto naléhavostí bych poselství adventu charakterizoval. Je to výzva: udělejme to teď, teď je ten čas! Podobně to píše apoštol Pavel ve druhém listu do Korintu: „V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc. – Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!“ (2K 6,2) Důraz je položen na slovo „nyní“. Neodkládat, ale jít do všeho toho naplno teď hned!
Řecky mluvící lidé (nezapomeňme, že Nový zákon byl napsán řecky) tomu mohli rozumět poněkud lépe než my u nás dnes, protože řečtina užívá ne jeden, ale dva výrazy pro „čas“: chronos a kairos. Ten první, to je jenom tak obyčejný a mechanicky plynoucí čas, odpočítávaná hodina za hodinou, den za dnem… Ten druhý, kairos, to je čas, který „zraje“, čas, který dochází naplnění, čas určité konkrétní, ba rozhodující události. Takový čas má na mysli jak Ježíš v podobenství, tak Pavel ve své výzvě: „Nyní je čas příhodný – rozpoznejte ho!“
Takže z toho všeho neplyne nic jiného, než zase ta výzva k bdělosti a připravenosti. Ježíš říká: „Mějte se na pozoru…“ a uvádí pár záludných překážek na cestě. Varuje před vším, co může otupit pozornost a svést člověka jinam, odvést ho od důvěry v Boží přítomnost a starostlivost. Dnes to především znamená být ostražití vůči všemožným a nesmírně komplikovaným i rafinovaným nástrahám této naší podivné
„civilizace“. Kolika důmyslnými způsoby je dnes omezována naše svoboda a hlavně i naše lidskost. Ta dřívější totalita, ve které jsme čtyřicet let žili, byla zřejmá a očividná, byla sice velmi nebezpečná, ale svým způsobem i směšná; dnes se ochotně a skoro s nadšením ženeme do totality mnohem zákeřnější a už opravdu „totální“. Právě to jsou skutečnosti, které bychom my, křesťané, měli neustále poměřovat Božím slovem, evangeliem. Abychom je dovedli pojmenovat, nebát se jich, ukázat na ně a hlavně – nepodlehnout jim.
. . .
Začínáme adventní čas, přípravu na Vánoce.Ta příprava může být různá: někdo se zaměří na ten typický shon – jen usilovně uklízí, myje okna, běhá po nákupech, peče a vaří, vrší stres na stres. Takhle ale adventní příprava původně zamýšlena nebyla. Advent by měl být spíše časem zklidnění, vnitřního duchovního ztišení, určitého „zniternění“. My se pochopitelně ani tomu shonu vyhnout nemůžeme, ta práce je důležitá. Ale jde o to, abychom při tom všem nezapomínali na skutečný smysl adventu.
A M E N
------------------------------------------------------------------
4. 12. 2011
Iz 40, 1 - 8, 2P 3, 3 - 9, Mk 1, 1 - 8, Ž 50, 1 - 6, L 3, 4 - 6
Zvěst adventu bývá spojována s několika biblickými postavami: s prorokem Izajášem, s Janem Křtitelem a potom s Marií, Ježíšovou matkou. V úvodních vstupech nás letos prakticky po celý advent provází a budou provázet prorocká slova Izajášova. Advent – to je příprava na příchod Spasitele. V duchu této přípravy jsou i všechny dnešní texty. Především shodně z úst Izajášových i Křtitelových zazněla ta známá slova: „Připravte na poušti cestu Hospodinu, připravte cestu Páně!“
Připravit cestu Páně – to je, jak jsme před chvilkou slyšeli z Marka, sám počátek evangelia Ježíše Krista.
Jak připravit cestu, aby mohl Spasitel přijít, aby k nám mohl vejít?
Izajášovo proroctví o tom hovoří v obraze - tu niternou osobní přípravu přirovnává k budování cesty, silnice v krajině: „Vyrovnejte na pustině silnici…, každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy…“ – aby byla cesta schůdná a sjízdná, aby plnila svou úlohu, musí být odstraněny všechny překážky, které by bezpečné chůzi či jízdě bránily.
Podobně je tomu i s námi. Aby k nám mohl vejít Pán, abychom jeho příchod mohli opravdově prožít, je zapotřebí odstranit všechny možné překážky, které jsme si nahromadili a nosíme v sobě, ve své mysli, v uvažování, v srdci. My takovému odstraňování překážek říkáme pokání. To Izajášovo přirovnání k radikálním a náročným zemním pracem není náhodné – i to vnitřní „odstraňování“, tedy pokání, je náročnou prací a aby výsledek za něco stál, je třeba do toho jít naplno a udělat to radikálně.
Pokání můžeme dle momentální situace vnímat různě. Někdy jde o lítost kvůli určitému skutku, který jsme udělali. Něco jsme pokazili, někomu ublížili, provinili jsme se v konkrétním případě. Vyznáváme pak tuto konkrétní vinu, trápí nás konkrétní provinění.
Pak ale můžeme pokání vnímat ve větší říši. Je to podobné jako s hříchem: může jím být myšleno určité provinění například proti jednotlivému přikázání Desatera; ale daleko více vnímáme v křesťanské víře hřích jako polohu života, jako odklon, či dokonce vzpouru proti Bohu. Pak je i pokání o něčem jiném než o lítosti nad jediným nepěkným skutkem. Je touhou po návratu. Vyjádřením vědomí, že těch překážek, těch hor a propastí jsme si sami v sobě naskládali takové množství, že k nám už Boží slovo téměř nemůže proniknout. Pokání – jako touha po tom, aby Bůh sám obnovil to důvěrné, až intimní spojení mezi jím a námi.
V textech, které jsme doposud slyšeli, je právě v tomto smyslu několikrát hovořeno. V Izajášovi je vyznání: „Všechno tvorstvo je tráva… lid je pouhá tráva… tráva usychá, květ vadne – ale SLOVO Boha našeho je stálé navěky.“ Všechno tvorstvo i veškeré stvoření je pomíjivé. Ta pomíjivost je navíc ještě podporována nevěrností, slabostí, hříchem… Odklon, odpojení se od Boha a pomíjivost – to spolu jde ruku v ruce. Mohlo by to vyznít zcela beznadějně, kdyby nebylo toho dalšího, co je hned v té samé větě: ALE SLOVO BOHA NAŠEHO JE STÁLE NAVĚKY!
Co je to, to „SLOVO“? Vysvětlit si, co v biblické víře znamená „Slovo“ s velkým „S“ je minimálně na celou biblickou hodinu. V souvislostech, ve kterých se pohybujeme dnes, bych řekl, že Slovo, které zůstává navěky, lze ztotožnit s Hospodinovou SMLOUVOU. A tím pádem ještě víc: s jeho VĚRNOSTÍ a TRPĚLIVOSTÍ.
To je další věc, o které jsme dnes už četli: „Má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“
Teď si uvědomme ještě jednu velmi důležitou věc: My nejčastěji hovoříme o spáse. Zvláště v tomto adventním čase je toto slovo skloňováno ve všech pádech. Očekáváme SPASITELE. On přijde, aby nás SPASIL. Může se lehce stát, že si to zjednodušíme na cosi, na co máme v podstatě „nárok“ na co tudíž můžeme teď jen pasivně čekat, aniž bychom sami museli hnout prstem.
Ale v tom druhém listu Petrově, ze kterého jsou ta citovaná slova, sice v podtextu Boží spasitelské dílo cítíme, vnímáme, ono tam pochopitelně je přítomno, naplno, avšak není tam napsáno, že Bůh má s námi trpělivost, protože chce, aby všichni dospěli k spasení, ale aby všichni dospěli k pokání.
Spása, stejně jako sama víra, je DAR. Spaseni nejsme za své zásluhy, ale pro Boží milost. Bůh nám spásu DARUJE. Jenomže i na dar musí být dva: DÁRCE a OBDAROVANÝ. Jaký smysl by měl sebekrásnější dar, kdyby se nesetkal s přiměřenou odezvou? Jaký smysl by měl dar, kdyby byl přijat s povýšeností a pohrdáním, anebo dokonce odmítnut, jaký smysl by měl dar, který by obdarovanému nestál ani za to, aby si ho všiml? Vždyť to by bylo očividné pohrdání dárcem! I na dar musí být dva, obdarovaný by měl být na dar nějak připraven.
V případě daru spásy je takovou přípravou právě pokání. Již jsme se zmínili, že pokání lze vnímat v užším slova smyslu, to znamená jako lítost nad konkrétním proviněním, anebo od základů – jako upřímnou lítost nad tím, že jsem žil na vlastní pěst a nestaral se o Boha. Jako poznání, uvědomění si, že bez Boha nejsem zhola nic, než jen ta pouhá tráva, která usychá. Poznání, že jestli mne samotného něco drží, pak je to jedině to slovo Boha našeho, které zůstává navěky, Boží věrnost a trpělivost. Jestli stále ještě žiji, jestli stále ještě mám naději, pak díky Boží věrnosti a trpělivosti.
Já vím, že právě tohle se spoustě lidí moc nelíbí. Příliš si zakládají na své nezávislosti, na svobodě, kterou si často pletou s neodpovědností až bezohledností. I tom již citovaném druhém listu Petrově je o něčem takovém zmínka: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Vždyť všechno zůstává tak, jak to bylo…“ Takovouto zpupnost posměvačů jistě také známe. Ano, spousta věcí zůstává stále tak, jak jsme zvyklí, nic zvláštního se neděje, žádná znamení, žádné důkazy Boží přítomnosti, ba ani pouhé existence pro běžného člověka neexistují. Ale cožpak bylo v dějinách málo případů, kdy se všechny jistoty zhroutily ze dne na den? A človíček pak zjistil, že to, na čem postavil svůj život, bylo tak křehké, jako ten život sám? Pohrdat Božím slovem, žít jako bychom byli věční a nezranitelní, se vždycky vymstí, je to jen otázka času. Každá tráva jednou uschne, každý – i ten sebekrásnější květ – uvadne. „Ale slovo Boha našeho je stálé navěky!“ – možná právě tato slova proroka Izajáše bych vnímal něco jako motto pro tento advent.
My teď do budoucna hledíme spíše s rozpaky, anebo přímo s obavami. Zdá se, že se musíme připravit na lecco nepříjemného a nepěkného, vypadá to tak, že náš život bude čím dál složitějším a starost o každodenní obživu čím dál náročnější. Starat se o to lze samozřejmě různě. Někdo s vypočítavostí nebo až s bezohledností, jiný se strachem až s hysterií. Ale nejspíš právě teď přichází čas na to, abychom vzali vážně to Boží slovo, o kterém je teď řeč. Abychom vzali vážně to, že uprostřed vší pomíjivosti a všech nejistot je to právě a jen ono, které zůstává nezměněné navěky. To znamená vzít vážně NADĚJI, opřít se o svou VÍRU.
A pak je samozřejmě také třeba vzít vážně tu výzvu k pokání. Vzít vážně Boží slovo. Zapomenout na pocity výlučnosti, soběstačnosti a vlastní dokonalosti a učit se vědomí závislosti a vlastní pomíjivosti.
A v neposlední řadě – začít se zase učit skromnosti, vděčnosti a pokoře. Když sleduji zprávy, ale i reklamy a další podobné věci, tak mám pocit, že jde opravdu o křeče zhoubně přebujelého organismu, který si není vědom, že už odumírá. Žít teď, pro tento okamžik, a to co nejvíc naplno – to je výzva tohoto času. Není to tak trochu podobné tomu, co bible nazývá POSLEDNÍM ČASEM?
Zbývá nám – nejenom křesťanům, ale všem lidem, kterým stále ještě záleží na tom, aby tato naše civilizace a kultura nezanikla v chaosu – prostá věc: NEZAPOJIT SE DO TOHO. Snažit se co to jde nejet v té hysterii a ve stylu „urvi, co můžeš“. Ukazovat svým vlastním životem, že dokud žije ohleduplnost, obětavost a vzájemná láska, žije také stále ještě naděje.
Asi tohle bych v tuto chvíli dal jako v tuto chvíli základní poselství adventu.
A M E N
-------------------------------------------------------------------
11. 12. 2011
Iz 61, 1 - 4, 1Te 5, 16 - 24, J 1, 19 - 27, J 1, 6 - 8, Ž 126
„Urovnejte cestu Páně!“ – již před týdnem jsme slyšeli podobná slova. I dnes nás bude provázet Jan Křtitel, poslední z proroků, ten, který připravuje cestu, po níž přichází už Mesiáš. Četli jsme o tom, jak se farizeové dohadují, kdo ten podivný přísný asketa vlastně je. Je to Eliáš, anebo podobný prorok z dávných časů, či snad dokonce sám Mesiáš? Nevěděli, kam ho zařadit a to je zlobilo.
Stejně jako my dnes, i ti lidé tenkrát chtěli mít jistotu, potřebovali rozumět tomu, co mají před sebou, aby měli pocit, že je vše jak má být. Ta doba, ve které se Jan Křtitel objevil, byla velmi nejistá, zmatená, nesrozumitelná, lidé byli plni otázek a chtěli slyšet takovou odpověď, která by jim mohla opět ustálit rozkolísanou půdu pod nohama. A tak chtějí jasnou odpověď: „Jak to vlastně je? Co nám ten podivný člověk vlastně říká? A kdo on vůbec je, že říká právě tohle a takhle?“
Zdá se to všechno jako jeden veliký zmatek. Ti lidé, kteří za Janem přicházejí, žili po celá desetiletí s určitými názory a jistotami.Věci byly v podstatě dané, všechno mělo svůj ustálený řád, společnost, politika, náboženství, zkrátka všechno, co k životu patří. Teď se to ale začíná povážlivě kývat, lidé cítí nejistotu, a ten podivín, místo aby je uklidnil, jim to ještě více obrací naruby. Kdo to vlastně je? O čem to mluví? Jak to, že může mluvit s takovou jistotou a naléhavostí? Odkud k tomu má zmocnění?
„Jsi ty sám Mesiáš?“ ptají se – Odpovídá: „Ne, nejsem.“
„Jsi Eliáš?“ – „Nejsem.“ (Na vysvětlenou: židovská apokalyptika předpovídala, že na konci času, jako předzvěst Mesiáše, se znovu objeví prorok Eliáš. Nemělo samozřejmě jít o nějakou „reinkarnaci“, měl se znovu objevit ten konkrétní starý Eliáš, o kterém mluví 1. a začátek 2. knihy Královské. Eliáš, vzpomeňme si, nezemřel „normálně“, ale byl vzat do nebe v ohnivém voze a ve vrcholícím čase se měl opět vrátit.)
Jan Křtitel na všechny ty otázky odpovídá „ne, to nejsem“; tazatelům vyvrací jejich představy a vlastně jim dál boří jejich jistoty. A další zmatek vytváří, když jim do toho ještě navíc říká: „Přichází ten, kterého neznáte.“ Nepřichází někdo, kdo by vám prostě jen potvrdil vaše představy, dal vám zapravdu v tom, co vy byste rádi viděli a měli pevně v rukou, ale přichází někdo jiný a mnohem mocnější. Je tak mocný, že já – říká Jan Křtitel – nejsem hoden ani té nejpodřadnější otrocké práce – rozvázat řemínek na jeho obuvi.
Je známá věc, že všechno nové, hlavně to, co nám nabourává naše stereotypy, s sebou přináší zmatek a nejistotu. Je známá věc, že člověk raději zůstane třeba i v mizérii, jen když je stará známá; podstoupit riziko neznáma a nejistoty, i kdyby slibovalo zlepšení poměrů, bývá velmi obtížné, je k tomu zapotřebí hodně odvahy a vpravdě abrahamovského kroku víry. Jenomže tenhle Jan Křtitel, ten asketický prorok, je ukazatelem a předchůdcem právě takového neznáma. Co bude dál? Co nás čeká?
Pozor – ani Jan sám toho zase tak moc neví. Svými odpověďmi sice zviklává všechny zdánlivé jistoty, ale jistoty nové nepřináší; nikterak neuklidňuje, naopak – jeho řeč je velmi naléhavá, volá k odpovědné přípravě, k pokání, k obnově života. Naléhá, vyzývá, volá – ale nic víc… Není žádným věštcem, toliko ukazuje a odevzdává to, co sám přijal, jako i ti předchozí starozákonní proroci.
Před několika lety vyšla kniha profesora Evangelické teologické fakulty UK Jakuba S. Trojana s názvem „Ježíšův příběh – výzva pro nás.“. Již ten název sám vypovídá mnoho: Ježíš je pro nás především výzva. Výzva – to nejsou poučky, definice, dogmata, zákony a předpisy, je to otevřená cesta plná otázek; na takovou cestu se mohou vydat pouze lidé vnitřně dospělí, odpovědní a s vážnými úmysly. A Ježíš může být neustále, napříč všemi věky, takovou výzvou jenom proto, protože není žádnou starou relikvií, ani pouhou náboženskou tradicí, ale proto, že je stále opravdu živý. Možná by bylo lepší říci to naopak: Ježíš je živý – a proto je výzvou. Ježíše nelze vtěsnat do dogmat a definic, Ježíše nelze mít – za Ježíšem je zapotřebí jít. A počítat s tím, že on bude vždycky přinejmenším o krok napřed. Ježíše vážně nelze vlastnit. Každá cesta za Ježíšem bude nutně otevírat nové obzory, tím pádem ale bude také klást nové otázky. On nás nenechá usnout v nějakém novém vlastnictví pohodlných jistot.
My všichni, i ty naše církve a církvičky máme docela přirozenou tendenci začít se po čase chovat, jako bychom měli Ježíše Krista už přivlastněného, rozpitvaného a pokud možno i mumifikovaného. To se dělo a děje stále. Naštěstí do těch našich stojatých vod vždycky vnikne nějaká ta štika, rozvíří je a nenechá dále zahnívat. Dobře nám tak, neboť to ukáže k živému Mesiáši; podobně, jako to těm lidičkám tenkrát udělal Jan Křtitel.
Abychom mohli sledovat živého Krista, musíme si připomínat, že on opravdu vždycky půjde před námi a my ho budeme následovat. Nikdy ho nemůžeme dohonit a sami vodit, kudy bychom si přáli. To nelze. Ale můžeme – a právě k tomu jsme také voláni – ukazovat cestu k němu. Podobně, jako tenkrát Jan Křtitel. I my jsme dostali určité slovo a s ním jsme posláni do světa. Stejně jako Janovi, ani nám nebude vždycky všechno úplně jasné, Pán nás bude stále něčím překvapovat. Vždycky stojíme před nesmírností Božích tajemství, která jsou nám ale na různých úsecích naší cesty otevírána. A to je moc dobře – protože jsou otevírána právě v pravou chvíli, právě když to potřebujeme. Hovořili jsme dnes poměrně dost o těch různých nejistotách, o tom, jak se někdy začne hroutit to, co jsme pokládali za stálé a jisté. Právě to jsou okamžiky pro naši víru. „Důvěřuj se v Pána…“ zpíváme v jedné z našich písní. Je spousta věcí, které nedokážeme, ani nemůžeme, sami předem rozplánovat a vyřešit. I v našich kruzích se každou chvíli setkáváme s tím, jak mnozí propadají už předem panice, svoji budoucnost vidí zahalenu beznadějnou mlhou a tak rychle chtějí všechno „řešit“, pomoct si ze všech sil a zase tak získat tu touženou jistotu do budoucna; problém je v tom, že v danou chvíli vlastně ani sami nevědí, co chtějí řešit, neboť ta katastrofická situace, před kterou se třesou, vůbec ještě nenastala. Všechno může být úplně jinak, než si kreslíme ve svých představách, může to být ještě horší, ale také daleko příznivější. To se ale ukáže až to přijde, ne dřív. Ale až ta situace nastane, teprve pak uvidíme, poznáme, co dělat, teprve pak se bude rozhodovat a bude čas na řešení té konkrétní situace. Ovšem právě potom, právě v té konkrétní situaci, bude nejvíc zapotřebí víra, důvěra, spolehnutí se na Pána. Tajemství našich budoucích dnů nemusí být nutně tajemstvím vzbuzujícím obavy a strachy – v danou chvíli se také pootevře něco z toho zmíněného Božího tajemství a do našich temnot vnikne světlo. Něco podobného, podobné povzbuzení, jsme dnes slyšeli i z prvního čtení, z Izajáše; slova prorokova: „Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal m obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, potěšit všechny truchlící…“
Vraťme se na závěr ještě k tomu textu z Janova evangelia. Na Jana Křtitele nesměřovaly pouze otázky „kdo jsi“, ale vlastně i „kdo je to ten, o kterém mluvíš, kdo to přichází za tebou“. Také my jsme o něčem podobném přemýšleli, když jsme hovořili o tom, že Ježíše nelze nikdy zcela a beze zbytku uchopit, mít, předejít, že nás vždycky znovu něčím překvapí a vždycky bude mít před námi náskok; takže vlastně se nemusíme ani trochu stydět za otázku, „kdo je vlastně Ježíš“.
Na tuhle otázku lze nejlépe dát přesně tu stručnou a nejlepší odpověď, jaká je v Janově evangeliu: Ježíš je světlo světa. Už před chvílí jsme si to říkali: do temnoty našich nejistot a strachů proniká jeho světlo. Díky němu nemusíme tápat ve tmě a propadat se do ne-smyslu života, ale nacházíme a rozpoznáváme smysl a Boží záměr. Bez tohoto světla, bez Ježíše, by se všechno, v čem jsme a žijeme, mohlo stát pouze jakýmsi absurdním dramatem, ze kterého nelze vyváznout. To by pak opravdu zbylo jenom čiré zoufalství. Naštěstí nám do téhle tmy zazářilo světlo, abychom konečně viděli. Tohle světlo je zde pro každého z nás a jde o to pravé světlo, které osvěcuje každého člověka a každému člověku svítí i na jeho cestu. A to je vlastně i skutečnost, v níž spočívá celá zvěst adventu.
A M E N
-------------------------------------------------------------
18. 11. 2011
Iz 7, 10 - 14, Ř 16, 25 - 27, L 1, 26 - 38, Ž 132, 8, Ž 24, 7 - 10
Adventním časem nás už tradičně provázely dvě velké biblické osobnosti: prorok Izajáš a prorok Jan Křtitel. S Izajášem jsme se setkali i dnes – byla to ta jeho slavná slova o dívce, která počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel, což znamená s námi Bůh. Ale hlavně se pak – také tradičně – dnes potkáváme s Ježíšovou matkou, Marií. Maria je hlavním tématem poslední adventní neděle, právě touto ženou advent vrcholí. Doufám, že to, co říkám, nevyznívá nějak „krypto-katolicky“, ale z té posloupnosti, jakou z evangelia vyčteme, tomu tak opravdu je: advent vrcholí Marií, aby potom Vánoce mohly cele patřit Ježíši.
Četli jsme dnes tedy opět po roce příběh, který byl po celá staletí mimo jiné i tématem mnohých malířů a říká se mu Zvěstování.
Kázal jsem na toto téma už mnohokrát, hledám tedy něco, na co jsem ještě doposud důraz nepoložil. Tentokrát mě zaujalo několik myšlenek či pojmů, které v tomto příběhu nalezneme; jsou stručné rozsahem, zdaleka ale ne obsahem. Obsah těchto stručných pojmů je naopak veliký.
Nejprve je tam poslání (resp. úkol) – to je to, co říká Boží posel Marii.
Následuje Mariia odezva; tu bychom možná mohli opsat slovy obavy, nejistota, dokonce i strach (nebylo by divu, vždyť být svobodnou matkou v té době, šlo o život).
Třetím pojmem je přijetí, resp. poslušnost, poslušné přijetí toho svrchu vzneseného poslání.
Takže shrnuto: poslání – obava – poslušnost.
POSLÁNÍ:
Maria byla prostá mladá izraelská dívka. Byla zasnoubena tesaři Josefovi, její život se měl odvíjet podle tehdejšího tamního obvyklého schématu. Ale dřív než se tak stalo, došlo k zásadnímu zvratu: přišel Boží posel. „Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha…“
Smysl této věty je jasný: v tom, co se zde začíná, nacházíme Boží iniciativu. Bůh se osobně chce vložit do lidských dějin, do lidských osudů – a nějakým pro nás neznámým (což ale vůbec není důležité) důvodem se rozhodl zapojit do toho tuhle mladou galilejskou dívenku.
„Buď zdráva, milostí zahrnutá…“ – takto je Maria pozdravena. Také bychom mohli přeložit: „Raduj se, milostí obdařená…“ (anebo „milostiplná“).
Je to dosti zvláštní. Před okamžikem jsme si říkali, že se díky této Boží iniciativě Maria de facto ocitla v nebezpečí života (mohla být doby neprovdaná těhotná ukamenována jako cizoložnice) – a Bůh jí teď říká „raduj se – jsi obdařená milostí“.
Co si máme představovat pod Boží milostí?
Tím se už dostáváme ke druhému pojmu – k Mariiným OBAVÁM, k její nejistotě, možná i strachu před neznámou budoucností.
„Ona se nad těmi slovy velmi zarazila…“ čteme. Ale Bůh jí sděluje: „Neboj se, neboť jsi nalezla milost u Boha.“
Když se řekne „milost“, resp. o někom, že nalezl či dostal milost, představíme si úlevu, ulehčení, prominutí něčeho (třeba trestu); představíme si jakési privilegium, nějakou nezaslouženou výhodu v životě. Ano, samozřejmě to tak je. Milost – to je jiné slovo pro přízeň, milost je něco, co působí radost a potěšení apod. Jenomže v tom případě, o kterém teď hovoříme, je za tím ještě něco jiného. Připomeňme si, že teď je tato milost zvěstována v souvislosti s posláním, tedy s úkolem, a to s úkolem, který nepostrádá rizika.
A tak bychom mohli smysl tohoto slova více rozšířit. Milostí teď rozumějme Boží přítomnost, účast, pomoc a podporu ve zmíněném poslání. Je to všechno Boží iniciativa (jak už bylo řečeno). On si k tomu zásadnímu a náročnému úkolu chce použít docela obyčejného člověka, dokonce mladinkou, nevinnou a nezkušenou dívku. Ale v žádném případě ji v tom nenechá samu – naplňuje ji a dále ji provázet svou milostí.
Ten úkol, poslání, které ona na sebe bere, bude tak obtížné, že si to teď ještě ani nedovede představit. Když o nějaký čas později nesli Maria s Josefem novorozeně do chrámu, řekl Simeon, který je tam přivítal, Marii mimo jiné tato slova: „I tvou vlastní duší pronikne meč.“ I tímto byla upozorněna, že služba, kterou na sebe vzala, nebude snadná. Ale ona k tomu, aby to všechno zvládla, aby byla schopna zvládnout dokonce i pohled na ukřižovaného syna, má už teď, od samého prvopočátku, dokonalou výbavu - Boží milost; je zahrnuta, obdařena, naplněna Boží milostí. Bůh ji k tomuto úkolu vybral a povolal, ale stále pak už vždycky bude s ní. Mít Boží milost – to neznamená mít snadný, lehký a bezproblémový život, ale mít při sobě vždycky Boží pomoc a posilu. (Vzpomeňme při té příležitosti na jinou novozákonní postavu – na apoštola Pavla; když prosil Boha, aby ho zbavil jakéhosi „ostnu“, možná nějaké choroby, anebo postižení, které ho sužovalo, dostal takovouto odpověď: „Stačí, když máš mou milost, vždyť v slabosti se projeví má síla.“)
Ovšem aby se to všechno mohlo uskutečnit a Boží síla se mohla projevit, je zapotřebí udělat ještě to třetí, o čem jsme hovořili, a sice tento Boží úkol přijmout. A tím už jsme u toho posledního – a sice u Mariiny POSLUŠNOSTI.
„Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“ Taková je Mariina odpověď. Vícekrát jsme si již říkali, že tohle jsou slova nejvyšší poslušnosti, pokory a víry, jaká můžeme slyšet. Kvůli tomu lze Marii vnímat skutečně jako svatou a hodnou naší úcty. Ač si ještě nedovedla představit, co ji čeká, ačkoli měla obavy i strach, přesto se sklonila před Boží vůlí. Ne ona sama, ne její budoucnost, ne sám její život jako takový, ale Boží vůle, Boží záměr a zmíněná iniciativa – to pro ni bylo tím prvořadým. Ona zkrátka Bohu dokázala naprosto důvěřovat. To, co měla před sebou, bylo jedno veliké tajemství, kterému nemohla rozumět. Ale přesto se mu s důvěrou odevzdala. Ukázala, o čem je opravdová víra.
To bylo několik věcí, kvůli kterým si v závěru adventu připomínáme Mariin příběh. Především bych zdůraznil tyto dvě: Boží iniciativa – a lidská poslušná spoluúčast. Takové je správné pořadí. Vánoční událost je v první řadě Boží iniciativou. Ve druhé knize Samuelově čteme slova Hospodinova: „Ty mi chceš vybudovat dům, abych v něm sídlil? Hospodin ti oznamuje, že on vybuduje dům tobě.“ (2S 7, 5b . 11c) Nejde o naši, ale o Boží iniciativu. V tom spočívá zároveň největší naděje pro nás.
V podstatě již samo slovo ADVENT není ničím jiným, než poselstvím o naději. ADVENT – PŘÍCHOD. Přichází Bůh, aby sám vybudoval dům pro nás. Dům – obydlí – tzn. místo bezpečí, pokoje a lásky - pravý domov. A Bůh také přichází, aby všem lidem nabídl dar své milosti. Tato milost je silou, posilou, která zbavuje obav, nejistot a strachů z neznámé budoucnosti. Je Boží účastí při nás. My jsme někdy voláni, abychom zvolili úplně něco jiného, než co si plánujeme a předpokládáme podle těch našich obvyklých schémat. Podobně jako tenkrát Maria. A i my pak cítíme nejistotu, anebo i strach z budoucnosti. Kéž bychom pak dokázali projevit takovou víru a důvěru jako Maria, nebát se, ani se nehroutit, když přijdou chvíle obtíží a životních zkoušek. Boží milost, která se nám všem nabízí skrze Ježíše Krista, je nesrovnatelně mocnější.
A M E N