Vánoční kázání 2011

25. 12. 2011

Iz 9, 1 . 5 - 6, Tt 2, 11 - 14, L 2, 1 - 20, Ž 96, 11 - 13, Za 9, 9

 

Scházíme se k jedněm z nejkrásnějších bohoslužeb v roce, bohoslužbám vánočním, abychom společně slavili vrcholnou událost Božího zjevení – NAROZENÍ PÁNĚ. Jako každým rokem jsme vyslechli známý vánoční příběh z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémští pastýři přišli poklonit novorozenému dítěti.

Tento příběh ale spíše patří ke Štědrému večeru, je součástí vigilií, tedy večerních či nočních shromáždění. Ty my zde nemáme, a proto si jej čteme až dnes, na Boží hod vánoční; bez něj by vánoční bohoslužby nebyly těmi pravými.

Jako vrcholná vánoční zvěst by ale spíše měla zaznít slova evangelia Janova. Toto evangelium sice žádnou zprávu o narození Páně nemá, alespoň ne v takové podobě, v jaké ji nalezneme u citovaného Lukáše, anebo v jiné verzi u Matouše. Jan něco takového nemá, ale právě v něm zazní poselství o Božím činu nejsilněji – ve slavném Prologu v první kapitole: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. … Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ – tak zní počáteční část z tohoto Prologu.

SVĚTLO – to je metafora, která nejlépe vystihuje smysl celé události. I v textech, které jsme my dnes četli, jsme na tento pojem párkrát narazili. Poprvé u proroka Izajáše: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“ A potom přímo v evangelium, ve scéně zvěstování pastýřům: „A sláva Pána se rozzářila kolem nich.“ Pojďme se právě nad tím chvilku zamyslet. Začneme těmi betlémskými pastýři.

 

„V té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: NEBOJTE SE, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se VÁM narodil Spasitel, Kristus Pán…“

 

Je docela časté, že ty rozhodující události se odehrávají v noci. Noci byla přisuzována tajemná moc, podle starověkého myšlení byla plná kouzel a démonů, ale zároveň byla noc také příznivou dobou pro Boží zjevení; ostatně i dva největší křesťanské svátky to napovídají již svým názvem: Vánoce a Velikonoce (ještě výrazněji to zní ve slovenštině: Slováci nemají Velikonoce, ale Veĺkú noc.

Ti betlémští pastýři měli ve dne spoustu práce kolem svěřených oveček, noc byla klidnější, mohli si odpočinout, střídali se pouze na hlídce. Pak přišlo to nenadálé zjevení, které je probudilo ze spánku. Uprostřed noci se kolem nich rozzářila záře.

Začíná se dít něco nesmírně důležitého. Nemám na mysli pouze zjevení samo, tu záři, tu slávu Páně, ale to první slovíčko, které jim Boží posel řekl: „NEBOJTE SE!“

Myslím si, že tohle je to nejprvnější a tím pádem i nejdůležitější, co přichází spolu se zjevením, se zvěstí o narození Spasitele: NEBOJETE SE!

Když si vyprávíme o Vánocích, když je jakýmkoli způsobem slavíme, tím docela obyčejným světským způsobem, ale i v církvi, tak se docela logicky soustředíme na všechno to, čím jsou tyto svátky tradičně obklopeny: jsme spolu pohromadě, máme se rádi, snažíme si navzájem udělat radost, dáváme si najevo svou lásku (alespoň teď, když na to jindy je tak málo času…)… a tak dále, a tak podobně.

Ale už si nejspíš neuvědomíme, že ta vánoční přináší ještě něco dalšího a důležitého. To je to Boží ujištění „NEBOJTE SE“; nemusíte se už bát, nemáte se čeho bát…

Odehrává se to v noci, to jsme si už připomněli. Právě noc je tradičně dobou, která vzbuzuje strach sama o sobě; jak jsme se už zmínili, bylo to vlastní starověkému myšlení, ale leccos z toho přežívá dodnes. Jako děti jsme se báli už jenom tmy samotné a něco z toho v nás přetrvává stále ; noc skryje spoustu zlého, uprostřed noci se probouzejí všelijací démoni z pohádek i pověstí; noc a strach jsou odedávna téměř nerozlučně spojeny. Není proto divu, že i těch pastýřů se zmocnila veliká bázeň, když se jim zjevilo cosi nadpřirozeného. Ale to zjevení je v první řadě chtělo zbavit strachu: „NEBOJTE SE! – nemáte se čeho bát, naopak – zvěstuji vám VELIKOU RADOST: dnes se VÁM narodil Spasitel.“

Čteme tam napsáno, že kolem se rozzářila SLÁVA PÁNĚ. Uprostřed noci, uprostřed tmy, temnoty – ZAZÁŘILO SVĚTLO. Kde je tma – tam je strach, jak jsme si právě říkali. Ale teď je světlo, rozzářilo se světlo – už není třeba se bát. Do temnoty, která je příznivá pro nejistotu, strach a obavy všeho druhu zazářilo světlo. Ale ne ledajaké světlo – v temnotě se rozzářila SLÁVA PÁNĚ, to světlo největší a nejjasnější, světlo, které žádná tma, žádná temnota nedokáže a nemůže pohltit.

 

Takové je i poselství Izajášovo: Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“

 

Biblický jazyk užívá množství metafor. Jednou z nich je právě spojení tmy, temnoty se smrtí, záhubou a zatracením. V temnotě tápe ten, kdo nenašel správnou cestu, zabloudil a aniž by to tušil, míří do záhuby. Vlastně něco podobného bychom řekli i v běžné řeči: tápal ve tmě, někam spadl a zabil se.

Daleko větší důraz je v biblické zvěsti ale samozřejmě položen na duchovní oblast. Tělesná smrt není vnímána zdaleka tak hrozivě jako smrt v duchovním smyslu; nebýt „zapsán u Boha“, být zavržen, to představuje zdaleka největší hrozbu. Stejně tak je tomu i s temnotou: temnota ducha, tápání duchovní je mnohem nebezpečnější než tma ve fyzickém smyslu.

Téměř od začátku Bible je lid viděn jako tápající v temnotě. Člověk propadl hříchu a ačkoli se s ním snaží zápasit, hřích nad ním vítězí. Izajáš vidí ve svém proroctví lid prakticky beznadějně – už teď, zaživa, „sídlí v zemi šeré smrti“. Ale do té bezvýchodné beznaděje teď zazáří světlo a ten lid to světlo uvidí.

Uvidět světlo – to je další důležitý výrok. Já vím, řekli bychom, že světlo nelze nevidět; když rozsvítíme v temné místnosti, nelze nevidět světlo. Ale – co ve skutečnosti vidíme? My nevidíme světlo jako takové, my vidíme všechno kolem sebe, to světlo nám ozáří temnotu, zažene ji, už netápeme nebezpečně v temnotě, ale vidíme, vidíme na cestu.

To je hrozně důležité. Světlo nám pomůže znovu nalézt ztracenou orientaci a cestu. Opět je to všechno jedna velká metafora – světlo Božího zjevení, ta rozzářená sláva Páně nás zachránila od toho, abychom nadobro zabloudili ve tmě a směřovali tak neodvratně jenom k té „zemi šeré smrti“. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“ – dnes se NÁM narodil Spasitel. Už se nemusíme bát.

 

Advent jsme letos, jako ostatně každoročně, uzavírali Ježíšovou matkou Marií. Hovořili jsme o její odvaze, hlavně ale víře, důvěře, pokoře a poslušnosti, s jakou přijala Boží vůli. Říkali jsme si, že advent takto vrcholí Marií, aby Vánoce mohly už cele patřit Ježíši. Ale v tom vánočním příběhu je ještě jeden důležitý moment, který se týká právě Marie. Je to verš téměř v samém závěru: „Maria to všechno v mysli (v srdci!) zachovávala a rozvažovala o tom.“ Tato prostá věta je ponaučením pro nás – abychom všechno to, o čem teď hovoříme, veškeré poselství Vánoc, vrcholného Božího zjevení, nenechali jenom tak odplynout, ale zachovali je ve svém srdci a dobře a pozorně o něm rozvažovali. Toto poselství je tím světlem, které tolik potřebujeme, v něm je celý náš život. Nenechme je tedy nikdy uhasnout.

A M E N

-------------------------------------------------------------------

26. 12. 2011

Jr 26, 11 - 15, Sk 7, 51 - 60, Mt 23, 37 - 39, Ž 118, 25 - 26a, Ž 116, 15 - 17

Každoročně se na druhý vánoční svátek tak trochu pozastavujeme nad tím zvláštním kontrastem: včera jsme si vyprávěli o tom, jak světlo Boží lásky zahání veškerou temnotu a všechen strach – dnes jsme naopak svědky lidské nenávisti, která vede až k násilné smrti. Jako bychom se z té chvilkové euforie rázem ocitli rovnýma nohama v tvrdé realitě.

Já se domnívám, že tyto dva svátky, s jejich tak rozdílným poselstvím, jsou takto těsně za sebe seřazeny proto, protože si již dávní církevní otcové pravděpodobně uvědomili jisté nebezpečí: abychom nepropadli právě té euforii, abychom se naivně nedomnívali, že tím okamžikem, kdy se zjevil Spasitel, je už všechno za nás vyřešeno. Vyřešeno je sice mnohé, z Boží strany to základní, avšak to neznamená už teď definitivní happy end pro nás; velmi nebezpečná by byla ta zmíněná domněnka, že Bůh tímto svým činem všechno vyřešil za nás. Tak tomu není. Spasitel se narodil, ale zápas víry, pravdy a spravedlnosti si musí každý člověk vybojovat sám. To už je náš podíl na díle spásy - jak se k tomu postavíme, zda přijmeme Bohem nabídnutou šanci, s tím se už musíme vypořádat každý za sebe.

Právě případ prvního z křesťanských mučedníků, Štěpána, nám k tomu říká velmi mnoho: přichází okamžik, kdy se začíná hrát s otevřenými kartami, zřetelně se ukáže smýšlení, životní postoj každého jednotlivého člověka.

Evangelium teď stojí proti tradičnímu náboženství. Nebylo to záměrem ani Ježíšovým, ani jeho učedníků a následovníků. Ten nesmiřitelný protiklad je dílem těch, kteří nedokázali k nové zvěsti cítit nic jiného než podezření, odpor a nenávist.

Ovšem i Ježíš sám už dříve něco takového předvídal: „Budou vás vylučovat ze synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha.“ (J 16,2)

Že je tohle nebezpečí reálné se teď ukázalo na případu Štěpánově.

Proč se to tak muselo stát?

Ježíš to v podstatě objasňuje již těmi slovy, která jsme četli z Matoušova evangelia; je to jeho nářek nad Jeruzalémem.

 

„Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky…“

Kdyby byli ti bibličtí proroci nějakými věštci, za kterými si lidé chodili nechat vyložit budoucnost, jistě by požívali spoustu úcty a vážnosti. Jenomže oni byli spíše kritiky stávajících poměrů v národě, v náboženství, kritizovali krále a další představitele. Ano, předpovídali národu jeho budoucnost, ale nikoli v tom smyslu, že by „věštili“, anebo hovořili o jakémsi nezvratném „osudu“. Ne, oni varovali izraelský národ před tím, co se s ním může stát a pravděpodobně stane, bude-li se protivit Hospodinu, jedinému živému Bohu. Jestliže dá národ přednost svému momentálnímu prospěchu před poslušností Bohu, jestliže se bude raději účelově anebo zbaběle přizpůsobovat komukoli, jakýmkoli ideologiím, učením a náboženstvím, než aby střežil pravdu a spravedlnost, pak se mu to nutně musí vymstít.

Takto, v tomto smyslu ti proroci varovali a předpovídali. Což ovšem nebylo prosto rizika. Vždycky je jednodušší umlčet nepříjemného kritika než se zamyslet nad sebou a sám udělat něco pro svou záchranu. Tuto zkušenost známe z dějin nesčíslněkrát.

Proto také i Ježíš naříkal nad Jeruzalémem, proto byl Jeruzalému a jeho představitelům nepříjemný a nebezpečný, proto ho nakonec ukřižovali.

A z téhož důvodu také musel zemřít Štěpán. Oddíl ve Skutcích apoštolských, který o něm mluví, nese nadpis „Štěpánova řeč před radou.“ Oni ho předtím obžalovali, čekali bychom tedy, že se bude snažit hájit. Jenomže on na obžalobu odpověděl obžalobou: „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové.“ Jestliže si někdo dovolil říci veleradě toto, naložili s ním přesně tak, jako ti jejich předkové, které jim Štěpán připomněl.

 

Když Ježíš naříká nad Jeruzalémem, zdůrazňuje především to, že přišel se záměrem ukázat jim docela jinou cestu – porozumění, obětavost, nezištnost, lásku… „Nechtěli jste…“ říká. Všechno tedy zůstane nezměněno, ten duchovní dům zůstane stejně pustý, jako byl před tím.

„Pravím vám, že mne neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.“

Tato slova lze nejlépe pochopit právě tehdy, dáme-li je do souvislostí s tím, o čem jsme již hovořili: s Jeruzalémem, který zabíjel proroky; s veleradou, která zavraždila Štěpána jen proto, že poukázal na to, jak právě oni, nejvyšší představitelé náboženství, Chrámu, víry nebyli ochotni porozumět Božímu slovu.

Štěpán je obvinil z toho, že zůstali hluší a slepí k Božímu zjevení, které k nim přišlo v Ježíši Kristu. Namísto aby přijali tuto osvobozující milost plnou vzájemné a odpouštějící lásky, zatvrdili se ještě víc.

Ano – kdo nedokáže v pokoře říci „požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově“, jinými slovy: kdo nepoznal Krista, od toho se dá očekávat, že může klidně udělat to, co udělali Štěpánovi kati a bude přitom naprosto přesvědčen, že jedná dobře, mravně a zcela podle řádu a zákona.

Utkvěla mi v paměti jedna trochu filosoficky formulovaná věta: Ježíš Kristus je pro nás kritickým korektivem a absolutním imperativem. To znamená, že kdo opravdově uvěří v Krista, ten bude už nadále přirozeně svoje skutky poměřovat jednáním Kristovým; a za druhé – pro toho, kdo opravdově uvěří v Krista, není vyššího zákona než Kristus sám.

Lidé, kteří na první místo staví sami sebe, svůj prospěch, vážnost, popularitu či moc, nikdy nemohou Krista uvidět. Uvidět ho může pouze ten, kdo se dokáže i před tím nejmenším sklonit s úctou, neboť i ten nejmenší, nejnepatrnější a nejbědnější může být právě tím „požehnaným, který přichází ve jménu Hospodinově“.

 

Hned na druhý svátek vánoční tak máme před sebou střetnutí lásky a nenávisti. Jak jsem řekl na samém začátku, jako by nás to vracelo z vánoční idyly do tvrdé každodenní reality. My, žel, podléháme často právě té „každodenní realitě“. Že je tomu opravdu tak, že je to pravda nepříjemná, leč pravda to je, můžeme poznat i podle toho, jak se čím dál víc lidí už dávno posmívalo tomu – jak říkali – naivnímu výroku, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Přitom ale je tento výrok ve své podstatě přesně výrokem v biblickém duchu.

Teď, v uplynulém týdnu, jsme si zase na chvíli toto heslo oživili a dokonce je přijali s úctou. Kéž by nám to vydrželo. Kéž by nám vydržel v myslích, srdcích a svědomích odkaz těch, kteří dokázali „přicházet ve jménu Hospodinově“, i když předem věděli, že přijdou nevhod, že to bude pro ně nebezpečné a že pro to pravděpodobně budou muset i leccos obětovat.

Kéž v nás žije odkaz věrného a statečného jáhna Štěpána i všech dalších jemu podobných.

A M E N